Jak jsem hledal Boha – Jiří Vacek

Vivéka – Duchovní rozlišování (Jak jsem hledal Boha, 5. díl)

e8da78c1e58474324718c8c4e0889650

Jedním ze základních předpokladů úspěšné duchovní stezky je vivéka, rozlišování toho, co nás přivádí k poznání a později k vysvobození z koloběhu zrodů nebo naopak naši nevědomost a nesvobodu posiluje. Kdo neumí správně rozlišovat, nemůže v úspěšnou a rychlou stezku doufat, protože se nutně stává obětí svých vlastních i cizích sil a vlivů, které jsou poznání a vysvobození nepřátelské.

Pozorujeme-li mnohé hledající, tak zjistíme, že si počínají z tohoto pohledu naprosto nevědomě, pošetile a nezodpovědně. Ani je nenapadne, že každým činem, ať je jím myšlenka či zevní skutek si opravdu připravují svůj příští život, že se jim vše, co myslí, cítí nebo dělají vrátí zpět k nim a že to budou žít. Žijí v jakémsi nevědomém transu, že je jedno, jak myslí, cítí, co dělají a pod vlivem zcela falešného přesvědčení, že se nemají čeho bát, že síly zla je neohrožují nebo dokonce ani neexistují. Ony však existují a víc, plně nás ve stavu nevědomostí a nesvobody udržují a my jim v tom pilně z vlastní hloupé nevědomostí velmi účinně pomáháme. Největší z těchto sil je vlastní existence našeho ega, což je právě onen ďábel, který způsobil, že jsme odpadli od Boha a byli proto vyhnáni z božského světa radostí do nebožského světa utrpení. Ego vytváří neustále jednu tvořivou sílu za druhou, což jsou výtvory naší mysli, které mají jediný cíl a snahu: udržet je při životě. Zlo v nás přitahuje i zlo kolem nás, stejně laděné a ve zlu ponořené mysli stejně pokleslých lidi, kteří mají Jediný zájem: udržet nás ve svém vlivu a tím i ve své moci. Jak tento obludný mechanismus funguje, můžeme názorně vidět na všech totalitních a fundamentalistických organizacích, jedno zda politických, náboženských i jiných. Co dělají tyto organizace ve velkém, to činí mnozí jedinci i v malém. Zde hledejme příčinu výskytu tolika „duchovních” mistrů, jejichž jediným zájmem je získat co nejvíce slepě poslušných a oddaných žáků, kteří by jim podléhali a sloužili. To Je skutečně velká a nemilosrdná černá magie. Na zneužívání sil svých stoupenců budují svá postavení a dosahují svých cílů. Ti, kdož jim ve své pošetilosti uvěří, stávají se Jejich ubohými obětmi, které nemají nejmenší naději na duchovní pokrok. Jejich víra je marná, protože je pošetilá. Proto potřeba správné rozlišovací schopnosti je nanejvýš důležitá, protože jen ona nás může zachránit před duchovním neštěstím, jehož následky jsou nedozírné.

Jedinou obranou proti všem těmto vlivům je vlastní čistota, oddanost k Bohu a rozlišovací schopnost.

Jaké jsou předpoklady dobré rozlišovací schopnosti a jak ji lze dosáhnout?

Nejprve musíme dobře znát nejvyšší a správnou nauku. Její znalost nezískáme pouhým přečtením několika knih, ale jejich opravdovým studiem, přemýšlením a domýšlením. Abychom takovou znalost získali, je nutné ji cílevědomě pěstovat, rozvíjet a udržovat. Hlavně na poslední se často zapomíná. Pokud se k nauce denně alespoň několik minut nevracíme, začínáme ji zapomínat a ztrácet tím i možnost jejího uplatnění.

Druhým nezbytným předpokladem je bezpečné zvládnutí postoje od všeho pozorovatelného odděleného a nezaujatého pozorovatele. Dokud považuji svět za jedinou a nejdůležitější skutečnost a jsem ztotožněn s tělem a s myslí, a proto i plně pohlcen a unášen jejich stavem v naprosté nevědomostí, nemohu nejen správně rozlišovat, ale vůbec toho nejsem ani schopen.

Jako vše, ve světě i na stezce, nic nelze bez úsilí získat, což platí plně i o rozlišovací schopnosti: chci-li ji získat, musím ji pěstovat. Musím naplnit dva předešlé předpoklady a připojit k nim i další: důkladnou vlastní charakterovou očistu, protože jen čistá satvická mysl může správně vidět a vědět bez závoje clonících nečistot. Jakékoliv zlo a duchovní nečistoty vždy kalí jasný rozum.

Teprve na podkladě uvedených tří předpokladů a veden opravdovou láskou a touhou k Pravdě, k Bohu i k sobě samému, se mohu učit správně rozlišovat. Slovo „učit” zdůrazňuji. Skutečně se jedná o „učení”. Bez něho se nikdo správně rozlišovat, a proto ani rozhodovat nenaučil. Toto učení spočívá ve správném používání duchovních pouček neboť i ty lze používat nesprávně, jak nám minulost i přítomnost dokazuje. Ve Jménu Boha se vždy nejsnáze vraždilo a dodnes vraždí. Rozlišovat proto musíme určitě podle nauky, ale současně a hlavně podle jejího ducha a nikoliv mechanicky podle znění Utery. Nauku vždy proto chápeme v prvé řadě vnitřně a nikoliv zevně, uplatňujeme Ji na sebe a nikoliv na druhé jako nástroj jejich útlaku nebo ovládání.

Hlavním vodítkem pro správné rozlišování Je Ježíšovo trojjediné přikázání lásky k Bohu, k našim bližním i k nám samým. Jednání a myšlení, která jsou s ním v souladu, pokud jsou uplatňována ve správném duchu a hlavně na nás samé, jsou jistě dobrá.

Zda tomu opravdu tak je, poznáme, když uplatníme Ježíšovu radu: „Podle ovoce jejich skutků je poznáte.” Nesou-li zdánlivě dobré skutky zlé ovoce, pak určitě s nimi není něco v pořádku.

Hledající mají často potíže s rozpoznáním nejrůznějších duchovních učitelů a dokonce i mistrů. I na ně se však vztahují všechna uvedená měřítka. Ani oni nejsou výjimkou.

Při jejich posuzování musíme vědět, že i mezi mistry jsou rozdíly. Tak jako pro zevní vzdělání jsou různě vybavení učitelé -jiní pro mateřské školy, jiní pro střední školy a opět jiní pro univerzity, tak jsou i mistři pro začátečníky a pokročilé. Tím je i dáno, co od kterého mistra můžeme očekávat.

Správný mistr netouží po poslušných žácích, které by mohl ovládat a kteří by jej zevně uctívali, ale po duchovních přátelích. V těch, kteří se k němu obracejí o pomoc nevidí „objekty” svého zájmu, ale sobě podstatně rovné bytosti, kterým v prvé řadě vnitřně svým vyzařováním Pravdy pomáhá dosáhnout to, co dosáhl on sám. Jeho pohled je pohledem rovnosti a nikoliv nerovnosti, i když si samozřejmě je vědom rozdílů v duchovním dosaženi a podobně. Nevede druhé k žákovství, ale k mistrovství.

Je pravda, že mistra nepoznáme podle zevních známek, jak nás opětovně varuje Ramana Maháriši. Oblečení, vlasy či holá hlava, sanjása, mnišství, ale ani rodinný stav nerozhodují. Z toho ovšem nevyplývá, že pro mistra neplatí: „Podle ovoce skutků poznáte je.” Ani zevní chování pravých mistrů nemůže být v nesouladu s přikázáním lásky a ten samý Maháriši, který nás učí, že nemáme posuzovat mistra podle zevních známek, si sám dával velmi záležet na svém etickém chování. Odmítal pro sebe veškeré výhody a přísně vyžadoval, aby se v tomto směru nedělalo rozdílů mezi ním a ostatními, například v množství potravy a podobně. Je jistě podivné a varující, jestliže mistr nahromadí 99 nejdražších automobilů, ale neplatí daně a je proto trestně stíhán hned v několika zemích a opouští své žáky a zanechávaje bez prostředků na obživu nebo když se v jeho ášramu nakazí pohlavní nemocí v rámci prováděné praxe.

I na mistry platí Ježíšovo blahoslavenství: „Blahoslavení tiší”. Zevně všichni víme, jak se „tichý” člověk chová. Rozhodně nikoliv agresivně nebo neslušně. Vnitřně je tichým ten, kdo utišuje svou mysl a obrací ji k Bohu.

„Blahoslavení tvůrcové pokoje” je také významné. Mistr kolem sebe šíří vnitřní i zevní klid a mír, což jsou také hlavní známky, jak jej rozpoznat.

To ovšem neznamená, že mistr musí se vším souhlasit, každému vyhovět a podobně. I Ramana Maháriši, když šlo o nauku, zcela jasně vyjádřil svůj názor, pokud byl odlišný od toho, se kterým se setkal. Nesprávné je v takových případech naopak mlčet. To ovšem nemá naprosto nic společného s jakoukoliv osobní nenávistí nebo nepřátelstvím či nesnášenlivostí. Je velkým nešvarem považovat vyjádření nesouhlasného názoru za nepřípustné a nepřátelské chovaní. Kdo takto reaguje, dokazuje, že nechce pravdu, takovou Jaká je, ale chce mít pravdu on sám. To je vždy velmi povážlivé a začátek mnohého zla.

Nesmí nás ovšem mýlit, že 1 dobré ovoce je často napadeno škůdci. I Ježíše opustilo mnoho žáků, Petr jej třikrát zapřel a Jidáš zradil. Sám byl dokonce obviňován, že Je „žráč a pijan vína” a že používá ďábelské síly.

To jsou útoky temných sil, které se vždy bouřily a bouří proti světlu, které ohrožuje jejich život. Je škoda, že se o nich tak málo píše, jako například v životopisech Ramana Mahárišiho. Takové útoky jsou velmi poučné. Jen několik příkladů k čemu všemu došlo i v případě jednoho z největších mistrů, jaký kdy žil: Jeden ášramita začal Mahárišiho vydávat za svého žáka a sebe za jeho mistra. Jiný chtěl za návštěvu Mahárišiho vybírat peníze. Opět jiný jej nenáviděl tak, že když mistr seděl, tak mu počůral záda. Dokonce i taková duchovní autorita, za jakou se pokládal Paul Brunton, napsala na Mahárišiho hanopis, ve kterém jej tituluje jako „líného mudrce”. I o ášram jej chtěli připravit v soudní při. Takovým útokům se nevyhnul žádný mistr.

Jak se pozná nejvyšší mistr jasně říká 28. kapitola Ribhugíty. Pravým Sat guruem je pouze džnánin, který učí: „Ty jsi myšlenek prosté, bděle bdělé, hluboce míru plné, nerozlišené Já – brahman. Ostatní učitelé Jím nejsou.” Mistr neučí pouze slovy. Právě naopak, těžiště jeho působení je ve vnitřním vyzařování ryzího vědomí. Pokud se žáky nemedituje ani Jim tuto nejvyšší a nejúčinnější pomoc neposkytuje, ale dokonce je vybízí k zevním činnostem, byť i „duchovním” na úkor meditace a duchovní praxe, pak je zaplétá do světa. Kde převažuje kult mistrovy osoby a šíření nauky nad vnitřním životem, tam se nesměřuje k Duchu a k pravdě, ale posilují se jen ega. Přiměřená úcta a láska k osobě mistrově je samozřejmá, nesmí se však stát samoúčelnou.

Ať si každý toto měřítko srovná sám s tím, co uvádím ve svých knihách a dělám.

Pokud chce znát „ovoce”, pak ať si přečte „Zázraky meditace” nebo navštíví nějaký meditační seminář či společnou meditaci.

Pokud chce vidět, uvidí. Kdo vidět nechce, ani vidět nemůže. Každý má však vždy takového mistra, jakého si zaslouží.

více o Jiřím Vackovi

Advertisements