Výchova – Čítanka pro školy obecné r.1911

img15412

Půjčila jsem si Čítanku pro školy obecné, pro 2., 3. a 4. ročník, rok 1911. Díl 1. (Jan Jursa).

 

“Píši Vám…, krásné to čtení dětem na škole obecné. Psal se rok 1911… Pan učitel předčítal o vzájemné pokoře, úctě, lásce, poctivosti, pravdomluvnosti a další morálních hodnotách..”  Martina

 

Otec a matka

Václav Podzimek vyučil se řemeslu v rodišti a potom šel do světa na zkušenou. Až do Prahy se pustil.

Otec s matkou, mladší bratr a sestra doma vzpomínali a přes tu chvíli si povzdychali: “Copak on dělá, náš Václav!” Matka, kudy chodila, tudy naň myslila; večer, když ve stavení všecko již ulehlo, dlouho ještě na holé zemi klečela a k Bohu za hocha volala.

Všichni netrpělivě čekali, kdy Václav pošle psaní. Konečně přišlo. Byli právě po obědě, když je poslíček přinesl.

Otec rozřízl obálku a dopis rozevřel. Matka i děti stály před ním a pohled jejich tkvěl na jeho rtech. Nedočkavě čekaly, co Václav píše; matka se úzkostně chvěla. Ale když otec četl, kámen za kamenem padal jí se srdce.

Synek psal, že šťastně dostal se do Prahy a že hned prvého dne obdržel dobré místo. Pán i paní jsou velmi hodní, spoludělníci přátelsky se k němu chovají a rádi ve všem radí.

Dále stálo v psaní: “Jedinou bolest mám. Drazí rodiče, bratře můj i sestřičko, velmi se mi po Vás stýská. Teprve nyní, jsa domova vzdálen, plně cítím a poznávám, čím mně jste, drahý můj tatínku a maminko zlatá! S vroucí vděčností vzpomínám, jak se tatínek od časného rána do noci lopotil, aby nás uživil a dobře opatřil, i jak maminka celý boží den doma šije, pere, jak všecku domácnost vede a všem vaří. Vzpomínám, jak tatínek přicházel z práce domů, jak s úsměvem vstupoval do dveří a večer jak jsme se všichni těšívali. Ó, jak se mi po tom stýská! Buďte, drazí rodiče, ujištěni, že teprve teď velikou lásku Vaši opravdově oceňuji a že bych si přál, abych aspoň jednou za den mohl k Vám zaletět a políbiti Vaše pracovité ruce a obejmouti Vaše starostlivé hlavy.”

Když otec dočetl, bylo ve světnici chvíli hluboké ticho. Teprve potom otec vydechl: “Chvála Bohu” a utřel si oči. Děti, odcházejíce do školy, vroucněji než jindy otce i matku zulíbaly.

Toho dne odpoledne matka několikrát ustala v práci; pokaždé šla k polici, vzala Václavovo psaní a znova a znova si je přečítala. Večer dlouho děkovala Bohu a potom šťastna povídala muži: “Máme hodného syna – má nás rád. Nadarmo ses, tatínku, nelopolil!”

“A ty ses marně, maminko, nestarala.”

 

Poctivost

“Jeníku, kde jsi?” volala matička. “Pojď honem přines mi od kupce kávy a perníku! Tu máš dvě koruny – a nic neztrať!”

Chlapec vyslechl ještě pozorně, nač má čeho koupiti, a brzo zmizel za rohem. Kupec mu dal, čeho žádal.

Na zpáteční cestě připadlo Janovi, aby si pozorně přepočítal, bylo-li mu dobře dodáno. Kávu a perník, obé v papíru čistě zabalené, položil na trávníček, sedl si u cesty na kámen a peníze vysypal do čepice na klíně.

Počítal a opět počítal, ale pokaždé viděl, že se kupec omýlil. Dal mu o desetihaléř víc. Jeník povstal. Kávu a perník zastrčil do kapes, čepici nasadil na hlavu a už pospíchal zpátky ke kupci.

“Pane”, pravil slušně, “zmýlil jste se, dal jste mi o desetihaléř více.”

Kupec se podivil. Vysypané peníze přepočítal na pultě. Opravdu! Zmýlil se na svou škodu, ale tvář se mu vyjasnila. Těšila ho poctivost Janova.

“To ti, hochu, dělá čest,” pravil. “Děkuji ti. Rodiče mohou z tebe míti radost.”

 

Buď poslušen a mluv pravdu!

V neděli odpoledne vyšel Václav do kostela na požehnání. Nenadále přiběhl k němu Buřilův Josef a povídal: “Vášo, u struhy na naší louce jsou vrby; mají krásné žluté i červenavé pruty, z těch se dělají píšťalky! Pojď se mnou!”

Václav zavrtěl hlavou a pravil. “Jdu do kostela na požehnání!”

“Ale nechoď, byl jsi již ráno v kostele; na louce je krásně, pojď, udělám ti tam hezkou píšťalku”.

“Maminka mě poslala do kostela,” bránil se Václav. “Kdyby to zvěděla, hněvala by se.”

“I nehněvala; pospíšíme a dojdeš ještě včas. naučím tě, jak se píšťalky dělají,” dále pobízel Josef.

“Pojďme tedy, ale honem!” povolil Václav.

Když Josef na louce nařezal prutů, sedli si na břehu a dělali píšťaly. Václav pískal hned na tu, hned zas na onu.

Najednou však vyskočil a zvolal: “Musím jít na požehnání.” Píšťalky strčil do kapsy a utíkal ke kostelu. Přišel pozdě. Pan farář již dával požehnání.

Když lidé vycházeli z kostela, vmísil se mezi ně a šel k domovu, jako by byl také býval na požehnání. Matka se naň usmála a pravila: “Vítám tě z kostela!”

Václav měl oči sklopeny a tváře ho pálily Odložil čepici, kabát pověsil a sedl si k oknu.

“Bylo mnoho lidí? Kdepak jsi klečel?” opět tak srdečně ptala se matka.

Václav hned neodpověděl. “Právě pod kazatelnou,” řekl potom stísněným hlasem. Úzko mu bylo; slyšel, jak mu srdečko v prsou hlasitě buší, jako by se ozývalo proti jeho lhaní.

Zas bylo chvilinku ticho. Matka seděla u stolu a hleděla do modtiteb.

“A pomodlil ses také za tatínka a za mne?” po chvilce opět se zeptala.

Václavovi vhrkly slze do očí. Povstal, sepjal ruce a plačky volal: “Ach, maminko, odpusťte mi, nebyl jsem v kostele, ” a s nářkem vypravoval, co a jak se stalo.

Matka poslouchala smutna. Když Václav dopověděl, pravila mu lítostně:”Raději jsi tedy šel na píšťalky! A ještě jsi lhal!”

“Nehněvejte se, maminko, prosím vás,” kvílel Václav, “už nikdy toho neudělám!”

Matka chvilku naň mlčky hleděla a potom pravila: “Že jsi přece sám pověděl pravdu a že vidím, jak lituješ, odpouštím ti.”

Když Václav za chvíli přišel na zahradu, hodil píšťalky daleko za plot; již ho pranic netěšily. A ještě večer před matkou klopil oči, protože se styděl, že nebyl poslušen a že lhal.

 
 

a další další krásné příběhy: 

Buď spokojen se svým stavem! Nepodezírej a buď smířliv! Nezištnost. Šetř majetku cizího! Za špatnou práci odměny nečekej. Bůh jest ochránce trýzněných zvířat (úryvek: Tu se Pán Ježíš zarmoutil nad nimi, kdož zvířata týrali a dí k nim: “Běda vám, že neslyšíte, jak ubohý tvor k nebeskému Otci lká o slitování a třikrát běda tomu, na koho trýzněné zvíře žaluje v bolesti své!”). Vzorný příbytek základem spokojenosti. Janek sprosťáček. První hřích a pokuta. Šetř a pomáhej! Jak Boženka opatrovala bratříčka.  Jim, piji, zažívám. Dýchám (správné dýchání). Nový spolužák (o vzájemné úctě) aj… 

Advertisements